MŮJ MANŽEL ZEMŘEL PŘI AUTONEHODĚ, ALE MĚSÍC PO POHŘBU MI JEHO ŠÉF PŘEDAL SLOŽKU, KTERÁ DOKAZOVALA, ŽE NEJVĚTŠÍ LEŽ NESTÁLA U HROBU, ALE V NAŠEM DOMĚ

Část 1 — Telefonát, který přišel ve chvíli, kdy jsem konečně přestala čekat na jeho kroky

„Paní Novotná, jestli mě posloucháte, nesmíte zavěsit. Váš manžel pro vás nechal složku. Musíte ji vidět dřív, než se k ní dostane policie.“

Stála jsem u kuchyňské linky s hrnkem studené kávy v ruce a na okamžik jsem zapomněla dýchat. V obýváku se moje sedmiletá dcera Ema snažila naučit mladšího bratra Matyáše zavázat tkaničky, protože od Romanovy smrti se náš dům změnil v místo, kde se děti učily dospělosti příliš brzy. Matyášovi byly čtyři. Pořád se každé ráno ptal, jestli tatínek dneska přijde domů.

A já mu pokaždé lhala jiným způsobem.

„Kdo volá?“ zeptala jsem se.

„Karel Beran. Romanův vedoucí z oddělení bezpečnostních systémů.“

To jméno jsem znala. Roman o něm mluvil často. Nikdy hezky, nikdy ošklivě. Jen opatrně. „Beran ví víc, než říká,“ utrousil jednou večer, když seděl u stolu a díval se do notebooku tak dlouho, až mu vychladla večeře.

Tehdy jsem se ho zeptala, co tím myslí.

Usmál se a políbil mě na čelo.

„Nic, Jano. Jen pracovní blbosti.“

Pracovní blbosti.

Měsíc nato ho vytáhli z auta rozdrceného pod kamionem na okresní silnici za městem.

„Policie už má přece všechno,“ řekla jsem do telefonu. „Nehodu uzavřeli.“

„Neuzavřeli ji. Jen vás nechali věřit, že ji uzavřeli.“

Prsty se mi sevřely kolem hrnku.

„Co to má znamenat?“

Na druhém konci linky se ozvalo dlouhé ticho. Pak Beran řekl:

„Roman věděl, že ho sledují. Týden před smrtí mi dal obálku a řekl: Pokud se mi něco stane, nedávejte to policii hned. Nejdřív Janě. Jen Janě.“

Musela jsem se opřít o linku.

„Proč by mi to neřekl sám?“

„Protože se vás snažil chránit.“

Ta věta mě zasáhla tak prudce, až jsem se skoro zasmála. Chránit. V posledním roce našeho manželství se Roman vracel domů pozdě, mazal zprávy, zamykal telefon a při každém zazvonění ztuhl. Já jsem seděla v posteli a čekala, kdy mi konečně řekne, že má jinou. Že naše rodina, která kdysi stála před pohádkovým zámkem v zábavním parku a smála se tak šťastně, až nás cizí lidé fotili, se mu stala malá.

Poslední fotografie nás čtyř visela pořád v předsíni. Já, Ema, Matyáš a Roman. On na ní držel v ruce vstupenky, černobílý jen proto, že Ema později, po pohřbu, přepnula filtr a řekla: „Teď vypadá jako vzpomínka.“

Měla pravdu.

„Kde jste?“ zeptala jsem se.

„Ve staré kanceláři firmy. Zadní vchod. Přijeďte sama.“

„Mám dvě děti.“

„Právě proto nesmíte čekat.“

Když jsem zavěsila, Ema stála ve dveřích kuchyně.

„Mami?“

Měla Romanovy oči. Stejné hnědé, vážné, příliš pozorné. Od pohřbu mě sledovala jako malý strážce, který ví, že se matka může rozpadnout, když se nikdo nedívá.

„Kdo to byl?“

„Někdo z práce tatínka.“

Její tvář se změnila.

„Našli něco?“

Chtěla jsem říct ne. Chtěla jsem ji poslat zpátky k Matyášovi, pohladit ji po vlasech a vysvětlit, že dospělí mají svoje věci. Ale Romanova smrt mě naučila, že tajemství nejsou zdi. Jsou jámy. A děti do nich padají první.

„Nevím,“ řekla jsem. „Ale musím jet.“

„Já jedu s tebou.“

„Ne.“

„Mami.“

V jejím hlase byl tón, který jsem kdysi slýchala u Romana, když už se rozhodl a jen čekal, až ostatní pochopí, že odpor je ztráta času.

„Ema, zůstaneš s Matyášem u tety Kláry.“

„Táta by mě vzal.“

Ta slova mě bodla.

„Táta by tě chtěl v bezpečí.“

„Táta nám neřekl, že je v nebezpečí.“

Neměla jsem odpověď.

O hodinu později jsem zaparkovala za šedou administrativní budovou na konci průmyslové zóny. Byl prosinec, mokrý, větrný večer, světla na parkovišti poblikávala a asfalt se leskl jako olej. Beran čekal u zadního vchodu. Byl menší, než jsem si ho představovala, s unavenou tváří, šedivými vlasy a taškou sevřenou pod paží.

„Děkuju, že jste přijela,“ řekl.

„Nechte zdvořilosti. Co se stalo mému muži?“

Podíval se přes rameno.

„Pojďte dovnitř.“

V kanceláři vonělo všechno po starém koberci, plastu a studené kávě. Beran zamkl dveře, zatáhl žaluzie a položil na stůl hnědou složku převázanou černou gumičkou.

Na ní bylo Romanovým písmem napsáno:

„Janě. Až už nebudu moct mluvit.“

Ruce se mi roztřásly.

„Otevřete ji,“ řekl Beran.

„Vy víte, co tam je?“

„Část.“

Rozvázala jsem gumičku.

Uvnitř byly fotografie, výpisy hovorů, kopie smluv a flash disk. První fotografie mě připravila o vzduch. Roman stál na parkovišti u čerpací stanice a mluvil s mužem, kterého jsem znala.

S kapitánem Markem Staňkem.

Policistou, který mi osobně oznamoval, že Roman zemřel okamžitě. Mužem, který mi na pohřbu položil ruku na rameno a řekl: „Uděláme všechno, aby pravda vyšla najevo.“

„Proč je můj muž s policistou?“ zeptala jsem se.

Beran se posadil naproti mně.

„Protože Roman zjistil, že někdo z policie prodává data z kamerových systémů soukromým firmám a kriminálním skupinám. Vaše manželství tím nebylo v krizi kvůli milence, paní Novotná. Bylo v krizi, protože Roman se vás snažil udržet mimo věc, která sahala výš, než si dokázal připustit.“

Oči mě pálily.

Takže ty noci, kdy jsem si myslela, že mě přestal milovat, možná seděl někde v autě a sbíral důkazy. Ty zprávy, které mazal, možná nebyly od ženy. Možná byly od někoho, kdo ho varoval.

„Proč by mi neřekl pravdu?“ zašeptala jsem.

Beran se podíval na složku.

„Protože poslední muž, který pravdu řekl rodině, přišel o dceru.“

Ztuhla jsem.

„Cože?“

„Roman pracoval s informátorem. Technikem z městského kamerového centra. Jmenoval se Aleš Hruška. Před půl rokem zemřel jeho syn při údajné nehodě na motorce. Roman byl přesvědčený, že to byla výstraha.“

Přitiskla jsem dlaň na ústa.

„A nehoda Romana?“

Beran neodpověděl.

Nemusel.

Zvedla jsem flash disk.

„Co je na tom?“

„Nahrávka. Roman ji pořídil dva dny před smrtí.“

Zasunul disk do starého notebooku. Video se otevřelo. Roman seděl v našem autě. Měl na sobě šedou mikinu, pod očima kruhy, ale díval se přímo do kamery.

„Jano,“ řekl z reproduktorů.

Zlomila jsem se při prvním slově.

„Jano, jestli tohle vidíš, znamená to, že jsem to nezvládl včas. Nevěř Staňkovi. Nevěř oficiální verzi nehody. A hlavně nenech mou matku vzít děti k sobě.“

Zamrzla jsem.

Jeho matka.

Věra Novotná. Žena, která seděla každý druhý den v našem obýváku, vařila dětem kakao, hladila mě po zádech a šeptala: „Janičko, sama to nezvládneš.“ Žena, která už dvakrát nadhodila, že by Ema a Matyáš měli „aspoň na pár měsíců“ bydlet u ní, dokud se nedám dohromady.

Roman pokračoval:

„Máma ví víc, než tvrdí. Staněk ji kontaktoval. Nabídli jí peníze a ochranu, když po mé smrti pomůže zpochybnit tvoji způsobilost. Řeknou, že jsi nestabilní, že bereš prášky, že děti u tebe nejsou v bezpečí. Chtějí složku. A vědí, že ty bys ji nikdy dobrovolně nevydala.“

Začala jsem se třást.

„To není pravda,“ vydechla jsem. „To nemůže být pravda.“

Na záznamu se Roman naklonil blíž.

„Miloval jsem tě. Jestli jsem se ti zdál cizí, bylo to proto, že jsem se bál, že když se ke mně přiblížíš, trefí i tebe. Byl jsem idiot, že jsem ti nevěřil dost na to, abych ti pravdu řekl. Odpusť mi. Ale teď mě poslouchej: v Emčině medailonku je druhý klíč. Matyášova plyšová myš má uvnitř paměťovou kartu. Neříkej to nikomu, dokud nebudeš mít někoho mimo město. Beran ti pomůže. Pokud ne, uteč.“

Video skončilo.

Dlouho jsem neslyšela nic než vlastní dech.

Pak můj telefon zavibroval.

Volala tchyně.

Nezvedla jsem to.

Přišla zpráva.

„Jani, policie je u tebe doma. Prý se objevily nové okolnosti. Kde jsi? Děti jsou vyděšené. Okamžitě se vrať.“

Beran zbledl.

„Říkal jsem vám, že nesmíte čekat.“

Já ale myslela jen na Emu a Matyáše.

A na Romanovu větu.

„Nenech mou matku vzít děti k sobě.“

Část 2 — Medailonek mé dcery, plyšová myš mého syna a pravda, která konečně vstala z hrobu

Jela jsem domů tak rychle, že mi Beran celou cestu opakoval, ať zpomalím, jinak se zabijeme dřív, než nás někdo stihne zastavit.

„Moje děti jsou tam,“ řekla jsem.

„Právě proto musíte dojet živá.“

Tahle věta mě trochu probrala. Sevřela jsem volant pevněji a snažila se dýchat. V hlavě mi křičel Romanův hlas z nahrávky, tchynina zpráva a obraz Emčina medailonku — malého stříbrného srdíčka, které jí Roman dal poslední Vánoce. Řekl jí tehdy: „Kdyby ses někdy bála, sáhni si na něj a vzpomeň si, že táta drží hlídku.“

Myslela jsem si, že je to jen hezká věta.

Teď jsem pochopila, že možná šlo o pokyn.

Když jsme dorazili k domu, u chodníku stála policejní dodávka a tchynino auto. V oknech se svítilo. V obýváku se míhaly stíny. V žaludku se mi udělala tvrdá koule.

Beran mě chytil za ruku.

„Nejdřív zavolejte advokátce.“

„Nemám advokátku.“

„Roman měl.“

Podal mi vizitku ze složky.

JUDr. Hana Křížová.

Pod jménem bylo Romanovým písmem připsáno: „Věř jí víc než policii.“

Volala jsem hned.

Žena zvedla po druhém zazvonění.

„Křížová.“

„Tady Jana Novotná. Romanova žena.“

Na druhém konci nastalo ticho.

„Kde jste?“

„Před domem. Policie je uvnitř. Moje děti—“

„Nevstupujte bez svědka. Jsem patnáct minut od vás. Roman mi nechal instrukce. Máte složku?“

„Ano.“

„A děti?“

„Uvnitř.“

Její hlas ztvrdl.

„Tak teď poslouchejte přesně. Zapněte nahrávání v telefonu. Ve všem odpovídejte klidně. Nikomu nic nedávejte. A pokud se vás pokusí oddělit od dětí, řekněte větu: Žádám přítomnost právního zástupce a orgánu sociálně-právní ochrany mimo místní vazby.“

„To si nezapamatuju.“

„Zapamatujete. Jde o vaše děti.“

Zapamatovala jsem.

Vešla jsem do domu.

Ema seděla na schodech s Matyášem v náručí. Měl červené oči a držel svou šedou plyšovou myš tak pevně, až měla ohnuté uši. Tchyně stála u komody a mluvila s kapitánem Staňkem.

Když mě uviděl, nepřekvapil se.

To bylo nejhorší.

„Paní Novotná,“ řekl klidně, „potřebujeme si s vámi promluvit.“

„Nejdřív obejmu děti.“

Tchyně vykročila.

„Jani, nedělej scény. Děti jsou už tak rozrušené.“

Ema vstala.

„Babi nám řekla, že půjdeme k ní.“

Matyáš začal znovu plakat.

Podívala jsem se na tchyni.

„Vy jste jim to řekla?“

Věra si přiložila ruku na hruď.

„Chtěla jsem je uklidnit. Sama jsi pryč, telefon nezvedáš, policie říká, že se vyšetřování komplikuje. Musíme myslet na děti.“

„Já na ně myslím.“

Staněk se postavil mezi nás jako člověk, který rád rozhoduje o cizích osudech.

„Dostali jsme informaci, že uchováváte materiály související s případem vašeho manžela.“

„Jakým případem? Řekli jste mi, že šlo o nehodu.“

Ani nemrkl.

„Objevily se nové skutečnosti.“

„Jaké?“

„To vám nemohu sdělit.“

„Tak já vám nemohu nic vydat.“

Věra sykla:

„Jano.“

„Mlčte.“

Poprvé za všechny roky našeho manželství jsem takhle promluvila na Romanovu matku. Její tvář se proměnila. Sladká starostlivost zmizela jako utřená rtěnka. Pod ní byla zlost.

„Roman by se za tebe styděl.“

Ta věta mě měla srazit.

Místo toho mě narovnala.

„Roman mi nechal zprávu,“ řekla jsem tiše.

Staněk ztuhl jen nepatrně.

Ale já to viděla.

„Jakou zprávu?“ zeptal se.

„Tu, ve které říká, že vám nemám věřit.“

V místnosti bylo najednou takové ticho, že jsem slyšela Matyášovo popotahování.

Staněk udělal krok ke mně.

„Paní Novotná, nacházíte se v těžkém psychickém stavu. Doporučuji vám být opatrná s podobnými výroky.“

„A já žádám přítomnost právního zástupce a orgánu sociálně-právní ochrany mimo místní vazby.“

Řekla jsem to skoro bez nádechu, ale řekla.

Staněk se na mě díval dlouho.

„Kdo vás to naučil?“

„Můj mrtvý manžel byl zřejmě lepší v plánování než vy.“

Dveře se otevřely dřív, než stihl odpovědět.

Do domu vstoupila Hana Křížová. Byla vysoká, v tmavém kabátě, vlasy stažené dozadu, výraz ženy, která nechodí do místnosti s prosbou, ale s pořádkem.

„Kapitáne Staňku,“ řekla. „Jak zajímavé vás tu vidět bez řádného příkazu k prohlídce.“

„Máme důvodné podezření—“

„Máte vdovu, dvě vyděšené děti a matku zemřelého, která se z nějakého důvodu pokouší přesvědčit nezletilé, že odcházejí z domu. Budeme to řešit velmi pečlivě.“

Tchyně zbledla.

„Já jsem jejich babička.“

„To není právní oprávnění.“

V tu chvíli se Ema rozběhla ke mně. Chytla mě kolem pasu a zašeptala:

„Mami, medailonek je horký.“

Nerozuměla jsem.

„Co?“

„Když babi řekla, že půjdeme k ní, tak jsem ho zmáčkla. Jak říkal táta. A ono uvnitř něco cvaklo.“

Klekla jsem si k ní.

„Ukaž.“

Sundala si stříbrné srdíčko z krku. Zadní strana byla maličko pootevřená. Nehtem jsem ji odklopila. Uvnitř nebyla fotografie, jak jsem si vždycky myslela.

Byl tam tenký kovový klíček.

Křížová ho okamžitě vyfotila.

Matyáš se rozplakal ještě víc.

„Myška taky bolí,“ řekl.

Vzala jsem mu plyšovou myš z ruky. Na břiše měla šev, který jsem nikdy nešila. Roman ji koupil Matyášovi na poslední výletě. „Aby ti hlídala sny,“ řekl tehdy.

Hana Křížová vytáhla malý nožík.

„Smím?“

Matyáš přikývl, i když vypadal, že se mu láme srdce.

Rozpárala šev.

Uvnitř byl mikro SD adaptér zabalený v igelitu.

Staněk vykročil.

„To je důkazní materiál. Musím ho zajistit.“

Křížová se k němu otočila.

„Ani krok.“

„Bráníte vyšetřování.“

„Ne. Bráním zničení důkazů.“

Vtom Beran, který čekal venku, vstoupil s telefonem u ucha.

„Paní doktorko, státní zástupce z krajského oddělení je na lince. Ne místní. Jak jste chtěla.“

Staněkovi ztvrdl obličej.

Poprvé jsem viděla, jak v něm praská jistota.

Během dalších dvou hodin se náš dům změnil v bojiště bez křiku. Přijeli lidé z krajské kriminálky, které Hana Křížová osobně kontaktovala už před Romanovou smrtí, protože Roman jí část podezření předal. Staněk byl odvolán z místa. Tchyni odvezli k výslechu poté, co se v jejím telefonu našly zprávy od neznámého čísla: „Děti k vám, složka zmizí, byt bude vyřešen.“

Byt.

Až později jsem pochopila, co tím mysleli.

Věra měla dluhy. Obrovské. Hazard, půjčky, ručení za muže, se kterým tajně žila. Staněk jí nabídl peníze a byt v jiném městě, když po Romanově smrti pomůže vytvořit obraz nestabilní vdovy. Děti měly být záminka. Jakmile by je dostala k sobě, mohla by tvrdit, že jsem nebezpečná, a policie by měla snadnější přístup k domu, věcem, počítači, všemu.

A hlavně ke složce.

Karta z Matyášovy myši obsahovala to, co Roman nestihl předat oficiálně: seznam přístupů do kamerového systému, záznamy plateb, nahrávky Staňka, jak domlouvá smazání záznamů z dopravních kamer, a video z noci před Romanovou smrtí.

Na něm bylo vidět naše auto v servisu.

A muž v kapuci, jak se sklání k brzdovému vedení.

Než odešel, sundal si kapuci.

Byl to Vladimír Staněk, kapitánův mladší bratr.

Autonehoda nebyla nehoda.

A Roman nezemřel okamžitě, jak mi tvrdili. Podle nového znaleckého posudku žil ještě několik minut po nárazu. Volal na tísňovou linku. Záznam hovoru někdo vymazal.

Ale Roman, paranoidní a zoufale chytrý Roman, měl v autě skryté záložní zařízení.

Jeho poslední slova nebyla v policejním protokolu.

Byla na kartě mého syna.

„Jano,“ chraptěl v záznamu přes zvuk deště a praskajícího kovu, „řekni dětem, že jsem se snažil dojet domů. Řekni jim, že táta nebojoval kvůli práci. Bojoval kvůli nim. A jestli tohle někdy uslyšíš… promiň, že jsem tě nechal samotnou v manželství, když jsem tě chtěl jen udržet naživu.“

Poslouchala jsem to až o několik dní později v kanceláři Hany Křížové. Ema seděla vedle mě a držela mě za ruku. Nechtěla odejít. Řekla, že tajemství už u nás nebudou žít bez ní.

Nechala jsem ji slyšet jen část. Ne poslední výdech. Ten jsem si nechala pro sebe. Některé rány nemají děti nést jen proto, že pravda má konečně dveře otevřené.

Vyšetřování trvalo osm měsíců.

Osm měsíců výslechů, novinářů před domem, anonymních zpráv, nocí, kdy jsem spala s rozsvícenou lampou a telefonem u polštáře. Osm měsíců, během kterých Ema přestala nosit medailonek na krku a začala ho mít v krabičce u postele, protože řekla: „Táta už nemusí hlídat zevnitř. Teď hlídáme my jeho.“ Matyáš si nechal myšku znovu zašít zelenou nití. Tvrdil, že je to barva tajných hrdinů.

Karel Beran svědčil.

Aleš Hruška, technik, o kterém jsem nikdy neslyšela, také. Nakonec se ukázalo, že žije v utajení pod ochranou, protože Roman mu pomohl zmizet poté, co jeho syn zemřel. Myslela jsem, že svět už nemůže být ošklivější. Pak jsem zjistila, že dokáže být i statečnější.

Staněk byl zatčen za zneužití pravomoci, maření vyšetřování, korupci a účast na organizovaném systému prodeje dat. Jeho bratr byl obviněn z vraždy Romana. Další lidé z firmy i policie padali postupně, jako špatně postavené domino. Někteří tvrdili, že jen plnili příkazy. Někteří plakali. Někteří mlčeli.

Moje tchyně dostala nižší trest, protože spolupracovala. Nikdy jsem jí neodpustila.

Přišla za mnou po prvním jednání. Stála před soudní budovou v černém kabátě, menší než dřív, oči zarudlé.

„Jano,“ řekla, „já jsem nevěděla, že ho zabijí.“

Podívala jsem se na ni.

„Ale věděla jste, že mi vezmete děti.“

Sklopila hlavu.

„Byla jsem zoufalá.“

„Já taky.“

Neměla na to odpověď.

„Můžu je někdy vidět?“

Vzpomněla jsem si na Emu na schodech, na Matyáše s myškou, na Romanův hlas říkající: „Nenech mou matku vzít děti k sobě.“

„Ne teď,“ řekla jsem. „Možná jednou, až pochopíte, že babička není žena, která prodá strach svých vnoučat za vlastní záchranu.“

Odešla beze slova.

Rozsudek padl rok a půl po Romanově smrti.

Když soudce přečetl, že Roman Novotný nezemřel následkem náhodné dopravní nehody, ale cíleného zásahu do vozidla spojeného s umlčením svědka v korupční kauze, přestala jsem slyšet zbytek věty. Ne proto, že by nebyl důležitý. Ale protože jedna část mého srdce, která celou dobu ležela pod hlínou s Romanem, se konečně nadechla.

Můj muž nebyl opatrný lhář.

Nebyl nevěrný.

Nebyl chladný, protože nás přestal milovat.

Byl vyděšený člověk, který zvolil špatný způsob ochrany, ale správný důvod boje.

Po rozsudku jsem vzala děti do zábavního parku, kde vznikla naše poslední společná fotografie. Ne proto, že bych chtěla předstírat, že je všechno jako dřív. Právě naopak. Chtěla jsem jim ukázat, že vzpomínky nemusí zůstat vězením.

Stáli jsme před tím stejným zámkem. Ema držela Matyáše za ruku. Já držela v kapse Romanův starý snubní prsten, který mi policie vrátila po novém vyšetřování. Byl poškrábaný, zdeformovaný nárazem, ale pořád celý.

„Vyfotíme se?“ zeptal se Matyáš.

Podívala jsem se na místo, kde kdysi stál Roman, s úsměvem tak širokým, že jsem si tehdy myslela, že nás nikdy nic nerozdělí.

„Ano,“ řekla jsem.

Cizí žena nám nabídla, že nás vyfotí. Ema se postavila z jedné strany, Matyáš z druhé. Mezi námi zůstalo malé prázdné místo.

„Tady je táta,“ řekla Ema tiše.

Nikdo se nezasmál. Nikdo ji neopravoval.

Fotografie, kterou žena pořídila, dnes visí vedle té staré. Na první jsme čtyři a jeden z nás ještě netuší, že bude muset bojovat sám. Na druhé jsme tři a jedno prázdné místo, které už není díra. Je to svědectví.

O dva roky později jsem založila nadaci pro rodiny svědků a lidí, kteří zemřeli při odhalování korupce. Nazvala jsem ji „Držím hlídku“ podle Romanovy věty Emě. Pomáháme právně, psychologicky, někdy jen tím, že sedíme s vdovou u kuchyňského stolu a opakujeme jí, že není blázen, když cítí, že oficiální příběh nesedí.

Karel Beran pracuje s námi. Hana Křížová je naše právní opora. Ema, dnes už starší, říká, že jednou bude vyšetřovatelka, ale „ta dobrá“. Matyáš pořád spí s myškou, i když tvrdí, že už je na plyšáky velký.

Někdy v noci se probudím a pořád čekám, že uslyším Romanův klíč v zámku.

Už nebrečím pokaždé.

Jen otevřu krabičku s jeho prstenem, dotknu se Emčina medailonku a zašeptám:

„Dojeli jsme domů, Romane.“

Protože nakonec dojel.

Ne autem. Ne živý. Ne tak, jak jsem prosila každou noc po pohřbu.

Dojel ve složce, v nahrávce, v medailonku naší dcery a v plyšové myši našeho syna.

A hlavně dojel v pravdě, kterou už nikdo nemohl pohřbít.